Lovkyně perlorodek na tři...

Ama – žena, jejíž život je úzce spjat s rytmem přílivu a odlivu. Symbol starobylého japonského řemesla sběru mořských živočichů a perel.
Slovo Ama (海女) v doslovném překladu znamená „žena moře“. První písemné zmínky o nich pocházejí již z 8. století a objevují se v nejstarší japonské básnické sbírce Man’yōshū. Od té doby se Ama staly nedílnou součástí pobřežní kultury Japonska.

Život pod hladinou

Ama trávily většinu svého života u moře. Každý den se potápěly až na několik hodin, často do hloubky kolem 10 metrů bez kyslíkových přístrojů. Dokázaly zadržet dech až na dvě minuty a ve studených vodách sbíraly mušle, mořské řasy, ježovky či chobotnice.

Podmínky byly drsné. Voda bývala studená i v létě a tělo vyžadovalo obrovskou odolnost. Po vynoření Ama mírně otevřely ústa a pomalu vydechly, čím vznikl typický pískavý zvuk nazývaný isobue – jakýsi přirozený znak návratu na hladinu.
Zajímavostí je, že Ama byly převážně ženy. Uvádí se, že jedním z důvodů byla jejich vyšší vrstva podkožního tuku, která pomáhala lépe snášet chlad. Pravdou je však spíše to, že tento druh práce ženám umožňoval být soběstačné, nezávislé a vytvářet silné ženské komunity. Mohly cestovat a samy rozhodovat, kam se rodina přesune podle nejvhodnějších lokalit pro lov. V tradičním Japonsku měly tedy výjimečnou míru svobody a respektu. Toto povolání se často dědilo z generace na generaci.

Perly jako dar moře

Po staletí bylo nalezení perly v ústřici spíše vzácným bonusem než cílem. Ama sbíraly hlavně mušle a mořské plody a perla byla neočekávaným darem moře. To se změnilo na přelomu 19. a 20. století, kdy Kokichi Mikimoto položil základy kultivace perel.
Právě Ama sehrály klíčovou roli v jeho úspěchu. Na ostrově Mikimoto Pearl Island u města Toba se staraly o perlorodky – sbíraly je z mořského dna, aby do nich odborníci mohli implantovat jádra. Po tomto zásahu Ama ústřice opatrně vracely zpět do moře, na místa chráněná před tajfuny či červeným přílivem, kde perly mohly pomalu růst.
Tato spolupráce způsobila, že v očích světa se Ama navždy spojily právě s perlami – i když jejich původní řemeslo bylo mnohem širší.

Od nahoty k neoprenu

Ještě v první polovině 20. století se Ama potápěly nahé nebo jen s jednoduchým bederním pásem. Nebyl to projev romantiky, ale praktičnosti – mokrý oděv by je táhl ke dnu a po návratu na břeh se bez šatů rychleji zahřály.
S rozvojem perlového průmyslu a příchodem turistů mnohé z nich taková nahota šokovala, proto Mikimoto zavedl bílý oděv, který se postupně stal „tradičním“. Později přibyly potápěčské brýle a od 60. let i černé neoprenové obleky – jeden z mála ústupků moderním vymoženostem.

Stárnoucí tradice

Jedním z nejpozoruhodnějších faktů o Ama je jejich věk. Mnohé z nich se potápěly až do vysokého věku. Známé jsou i případy žen starších než 90 let, které strávily celý život v moři.
Přesto tato tradice pomalu mizí. Moderní rybářské technologie, znečištění moří a nezájem mladých generací způsobily dramatický pokles počtu Ama a dnes jsou spíše turistickou atrakcí.

Odkaz žen moře

Ama nejsou jen symbolem perel. Ama – ženy moře – zůstávají jedním z nejkrásnějších příkladů spojení člověka, přírody a tradice.

Zdroje obrázků:
Ama a Kokichi Mikimoto – zakladatel farem pro kultivaci perel, 1921:
https://www.naturaliter.cz/magazin/ama-lovkyne-perel-z-japonska/
Žena se sítí: https://cs.wikipedia.org/wiki/Ama#/media/Soubor:Off_to_Harvest_1935.jpg

Tip ke čtení:
Implantace jádra do perlorodky
Výroba jádra do perlorodky